Vejce. Aby bylo laciné a vyrobeno s minimálním úsilím, tak se vyrábějí ve velkodrůbežárnách, kde se počty nosnic pohybují v desítkách tisíc. Ze dvorků a zahrad, kde lidem dělali starosti s hrabáním anglických trávníků a zatěžovali je svými potřebami krmiv a ustájení se přesunuli do klecí, nebo zřídka na tzv. hlubokou podestýlku. Konkurence pak tlačila chovatele do racionality z různých hledisek. Snižování investičních nákladů na nosnici, maximalizace produkce, využití krmiv, minimalizace lidské práce. A tak se z běžného chovu na dvorku stal výrobní proces, optimalizovaný tak, aby přinášel co největší zisk. Tedy to co zbude z rozdílu výnosů a nákladů. To ale žádná pohádka není. Je to spíše ekonomika.
Pro takové podmínky chovu, se slepice, ale příhodnější pojmenování je nosnice, šlechtili. Jinak by neobstáli. Proces to je složitý, ale cíl je poměrně pochopitelný. Vytvořit tzv. hybrida, který bude poskytovat maximální užitek v podmínkách, kde běžná slepice by mnoho užitku neposkytla. Pro maximální užitek se potom také optimalizovaly další faktory prostředí. Délka světelného dne, teplota a výměna vzduchu, optimální složení krmiv. Otázka také je, jak dlouho taková nosnice tento chov bude snášet při maximální užitkovosti. To všechno dohromady přináší efekt, který je promítnut v množství vajec vyprodukovanými za produkční cyklus, za rok, nebo za dobu životnosti investice.
Jak ale poznat zda jsou to podmínky vhodné pro nosnici. Ona nedisponuje totiž „druhou signální soustavou“ a tak neřekne ani v sebelepším dotazníkovém šetření nic. A tak nezbývá nic jiného, než vycházet z možnosti, že když produkuje maximum, tak asi všechny ty zmíněné podmínky jsou v optimu, které ji vyhovuje, a kterým je schopná se přizpůsobit. Jak prosté. Celé roky jsme s tím vystačili. Leč našli se lidé, kteří přišli na to, že nosnice potřebuje v některých prvcích „humánnější“parametry. Jsou to ti, kteří rozumějí řeči zvířat, jejich pocitům. To také je z pohádek dávno známé. Stačí si dopřát k obědu pohádkového hada a je to. Chovatelé nosnic ale nežijí zpravidla v pohádkách. Králové z pohádek co rozumí řeči i nosnic, však usoudili, že slepice si zaslouží některé změny, aby se mohli chlubit na trhu vejci produkovanými „welfare“. Králové tedy nařídili změny velikosti klecí. Slepice nosnice se tedy po ránu alespoň protáhnou. Vejce ale zůstala stejná. Jen poddaní je museli vybavit razítkem, aby welfare chovy mohli dostat na trhu privilegium, a že jiná se prodávat nebudou.
Trh vajec najednou přestal být tím pohádkovým místem svobodné směny a stal se deformovaným trhem, kde stejná vejce si nebyla rovná, pokud neměla razítko. A tak se stalo, že těch progresivních privilegovaných je méně. Prozatím. Protože je jich méně, tak při stejné poptávce nejsou pro všechny spotřebitele. Král nevydává přídělové poukázky na vejce a tak si je mohou koupit jen ti, kteří jsou ochotni zaplatit více. A nedostatek vajec není. Je jich na trhu stále dost ke koupi. Jsou však vyráběna neefektivněji a tak jsou dražší. To také není pohádka, ale politika.
Kdo na tom ale vlastně vydělal? Ten kdo má razítko, ten kdo prodává nařízenou technologii, obchodníci, co vědí, že vajec není dost a je třeba jimi zásobovat především ty, kteří si je chtějí zaplatit, ti kdož vyrábějí vejce v jiných královstvích a samozřejmě pan Král. Ten vybere větší daně, zaměstná více dohlížejících a vděčných úředníků. Kdo na to doplatí? Všichni. Pan Král bude vládnout nekonkurenceschopným drůbežárnám, spotřebitel bude mít méně vajec, za stejné peníze. Producenti budou vynakládat náklady mimo jiné i na hledání toho jak Královo nařízení obejít atd. Novodobá vejce totiž nevandrují jen ve skořápkách ale v mnoha výrobcích. A to také není pohádka, ale realita.